SU-100 | |
---|---|
Typ vozidla | Stíhač tanků |
Země původu | SSSR |
Historie | |
Výrobce | Uralmaš |
Období výroby | 1944 – 1956 |
Vyrobeno kusů | 2 335+ |
Základní charakteristika | |
Posádka | 4 |
Délka | 9,45 m |
Šířka | 3 m |
Výška | 2,25 m |
Hmotnost | 31,6 t |
Pancéřování a výzbroj | |
Pancéřování | 20–75 mm |
Hlavní zbraň | 100 mm kanón D-10S |
Sekundární zbraně | ruční zbraně osádky |
Pohon a pohyb | |
Motor | V-2-34M |
Výkon | 383 kW |
Odpružení | Christie |
Max. rychlost | 48 km/h |
Poměr výkon/hmotnost | 16 hp/tunu |
Dojezd | 310 km |
Některá data mohou pocházet z datové položky. |
SU-100 (rusky СУ-100, самоходная артиллерийская установка) byl sovětský stíhač tanků, postavený na podvozku tanku T-34 konstrukční kanceláře Uralmašzavod, jako přímý pokračovatel modelu SU-85, z důvodu nedostatečné kapacity proti novým německým těžkým tankům. Sériová výroba SU-100 byla zahájena v Uralmašzavodu v srpnu 1944 a pokračovala, podle různých odhadů, až do března 1946. V letech 1951–1956 byl licenčně vyráběn v Československu pod označením SD-100. Celkem bylo v SSSR a Československu vyrobeno podle různých zdrojů 4 772 až 4 976 ks.
Do boje byl SU-100 poprvé nasazen v lednu 1945, později se zúčastnil celé řady operací mj. ve Velké vlastenecké válce, včetně sovětsko-japonské války; ale obecně bylo jejich použití omezeno. SU-100 po válce zůstal několik desetiletí ve výzbroji sovětské armády. Byl dodáván i spojencům a Sovětským svazem byl nasazen v řadě poválečných lokálních konfliktů, včetně nejaktivnější – v průběhu arabsko-izraelských válek. Na konci 20. století byl SU-100 v mnoha zemích vyřazen, ale v některých je stále ještě v provozu.